Svůj historicky první ligový titul oslavili na velikonoční neděli hráči týmu Bukanýrů. Jak viděl superfinále a celou mistrovskou sezónu gólman Bukanýrů Martin Polák, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

1. První titul pro tým Bukanýrů. Jaké byly oslavy?

Je to neskutečné. Tým, fanoušci, rodiny – všichni jsou nadšení a každý si to užívá. Pro nás je to splněný předsezónní cíl, který se na začátku mohl zdát hodně daleko, ale šli jsme si za tím. Pro některé z nás je to 8, 10 i 11 let snažení, často i na úkor jiných věcí. O to víc to teď chutná.

Před 11 lety vznikl tým jako parta kamarádů, co si chtěli chodit zahrát florbal. Do ligy se dostali víceméně náhodou, první sezóna byla hodně těžká – málo gólů, dvě vítězství. Postupně se ale tým měnil, přestavoval a rostl. Z původní sestavy nás zůstala jen hrstka, ale o to silnější jádro dnes máme.

Dnes jsme tým, který vyhrál základní část s jedinou prohrou v základní hrací době, inkasoval minimum gólů a prošel play off s obrovskou jistotou. Hlavně jsme ale víc než spoluhráči – jsme rodina. To, čím jsme si prošli, všechny ty bitvy a roky práce, nás sem dostalo.

Oslavy začaly už na hřišti a v šatně. Ta energie a sounáležitost byly asi to nejhezčí – sdílet to s lidmi, kteří to cítí stejně. Pak jsme měli zamluvenou hospodu s rautem, což po takovém zápase přišlo vhod. A jelo se dál – někteří pokračovali i další den, spojilo se to s Velikonocemi a ještě nás čeká pár akcí, kde to spolu oslavíme.

2. Kdo byl podle tebe ve finále aktivnější?

Po zpětném zhlédnutí zápasu bych řekl, že aktivnější byly Hodonice. My jsme ale hráli přesně to, co jsme potřebovali – náš styl, který nás dovedl až sem.

Zápas byl vyrovnaný, ale po jejich gólu měly Hodonice víc útočných pasáží, což je logické, protože doháněly výsledek. Potvrzují to i čísla – 41 střel proti našim 25, na bránu 19 ku 10. Ve třetí třetině nás dokázaly opravdu zatlačit.

Na druhou stranu jsme měli utkání víc pod kontrolou. Chtěl bych vyzdvihnout i kvalitu soupeře – vyřadili mistra i vícemistra a finále si plně zasloužili.

3. Pomohly vám přesilovky. Byly nacvičené?

Takové zápasy rozhodují detaily a přesilovky byly jedním z nich. Všechny góly padly právě z nich – my 2 ze 2, oni 1 ze 3.

A jestli byly nacvičené? Týden před finále jsme si vzali halu a za 20 minut v přesilovce jsme nedali ani jeden gól. Takže asi tolik k přípravě. V zápase je to ale jiné – oba naše góly byly podobné a dobře jsme to sehráli hlavně před bránou.

4. Inkasovaný gól po vyloučení – zbytečná komplikace?

Vyloučení bylo jasné, tam není co řešit. Vzniklo to zbytečně, protože jsme nedokázali jednoduše vyhodit míček. Do té doby jsme měli zápas víc pod kontrolou a tenhle moment dal Hodonicím impuls.

Oslabení jinak hrajeme dobře, ale tady jsme udělali dvě chyby – byli jsme moc daleko od sebe a nechali jsme volný prostor před bránou. Pak přišel nešťastný odraz a soupeř toho využil.

Důležité ale bylo, že jsme to ustáli. Po inkasovaném gólu jsme přežili kritickou pasáž a vrátili se zpátky do hry. To bylo klíčové.

5. Šance Filipa Blažka na konci – rozhodující moment?

Já bych řekl, že ne. Rozhodující bylo spíš to, že Hodonice obecně nebyly tak přesné v zakončení.

Mají hráče s výbornou střelou, ale tentokrát jim to úplně nesedlo. V závěru to zjednodušili a měli tam i větší šanci než tuhle – dokonce chvíli odkrytou bránu.

U té situace Filipa Blažka mu míček sjel z čepele a šel spíš před bránu. A i kdyby vystřelil, byl jsem připravený – muselo by to být opravdu přesné zakončení.

6. Co rozhodlo o vašem vítězství?

Těch faktorů bylo víc. Za mě klíčová byla cesta posledních let. Třikrát jsme hráli o medaile, postupně jsme sbírali zkušenosti a sebevědomí. Letos jsme to konečně dokázali přetavit ve výsledky.

Do finále jsme šli s obrovskou vírou, ale zároveň klidem. Většinu zápasu jsme kontrolovali a dobře jsme narušovali útoky soupeře už v zárodku. Hodonice se sice dostaly ke střelám, ale často z horších pozic.

Důležitá byla i týmová defenziva – od útočníků až po bránu jsme fungovali kompaktně. Každý pomáhal každému a tím jsme snižovali počet nebezpečných situací.

A pak samozřejmě trpělivost. Mně osobně přišlo, že Hodonice byly nervóznější. My jsme si věřili a věděli jsme, že to zvládneme.

7. Jak bys zhodnotil sezónu a play off?

Byla to neskutečná jízda. Na začátku to byl sen, ale postupně ta víra rostla. Cítil jsem z týmu, že opravdu věříme, že můžeme porazit kohokoliv.

Tenhle tým má něco speciálního. Takovou sounáležitost a chemii jsem nikde nezažil. Je to vybudované roky společné práce a zážitků.

Jsem na celý tým obrovsky pyšný. Osobně si toho vážím možná nejvíc za celou kariéru. S Honzou Hlávkou jsme vytvořili silnou brankářskou dvojici, která tým podržela.

Velký přínos měli i kluci, co přišli v posledních sezónách – Šenkýř, Haza, Kandl, Březina, Jaskula. Možná právě oni byli ten poslední dílek skládačky. Speciálně příběh Jirky Šenkýře byl hodně silný.

Jádro týmu tvoří hráči jako Herman, Schwarz, Kubík, Konvalina nebo Zejda. Obrovský respekt patří i Romanu Kocourkovi a Frantovi Navrátilovi za jejich nasazení.

Důležitou roli sehrál i Tom Zahradník – po obratu v semifinále řekl, že „takhle otáčí zápasy mistři“. To byl moment, kdy jsme si to začali opravdu uvědomovat.

Poděkování patří i dalším – Myslík, Rulf, Karady, Gross, Hagenhofer. Právě poslední dva jako zakladatelé si ten titul zaslouží možná nejvíc. Vítězství jsme věnovali i Kubovi Willmannovi.

A nakonec Pepa Veverka – jeho role v týmu je nenahraditelná. Bez něj by tohle všechno nebylo možné.